Lenka Nováková

Jmenuji se Lenka a je mi 48 let. Moje kamarádka říká, že je škoda každého o samotě vypitého kafe. To proto, že si myslí, že u kávičky se vždycky něco přínosného  vymyslí. A taky že ano. Na jednom našem kávovém dýchánku, jsme stočily řeč na hubnutí. A že by ona, která se může schovat za koště, potřebovala zhubnout, ale nebaví jí počítat kalorie a vážit si porce jako její dcera. To už prý byly lepší ty „pytlíky, co měla dcera předtím“ aneb kosmická strava, jak tomu říká. Zbystřila jsem a dožadovala se vysvětlení. Kamarádka mi všechno popsala, řekla o x ženách, které zná, a které toto podstoupily a kolik shodily. Mně to začalo v hlavě běhat, jako to by byla paráda, problémy s váhou jsem měla od puberty, i když tenkrát se mi nejspíš něco zdálo. Znáte to. Ale postupem času s přibývajícími léty se mi sádlo začalo usazovat všude, snad i na uších. Jedno mi to nebylo, i když jsem úspěšně předstírala, že jsem nad věcí. A snad jsem i ty kila uměla nosit. Ale byla to moje 13. komnata, protože jsem o tom neuměla mluvit s nikým, ani s nejbližšími, a už vůbec si z toho dělat legraci. Jenže se začaly hlásit i problémy s dechem, pocením, chrápáním, lítal mi tlak, tělo bolelo při každé námaze, do kopce a do schodů jsem funěla…

Takže jsem asi 3 týdny  zvažovala, zda do těch „ pytlíků“ jít: Manžel odlétá na vysněnou cestu do USA, budu sama doma, děti velké a mimo, v domě zůstane jen kočka a psí slečna…Super. Na druhou stranu mě hlodaly myšlenky, jestli to dám, vydržet ty chutě, o hlad nešlo, ten normálně nemívám. Pak jsem se rozhodla, že to zkusím, rychle zvedla telefon, zavolala mé budoucí poradkyni Ing. Viki Handrychové z Karlových Varů, než si to rozmyslím. Jenže mi telefon nevzala, takže jsem usoudila, že mi to není souzeno. Asi za 10 minut mi ale volala Viki zpátky, domluvily jsme si schůzku a já začala, bylo jaro 2017. S Viki jsme to všechno na první schůzce rozebraly, psychicky mě odblokovala, změřila a zvážila, zjistila, že mám organismus bez vody, takže orgány mají co dělat samy se sebou, natož zvládat nějaké hubnutí, a já odjížděla se svými prvními koktejly a polévkami. Bylo mi strašně lehko, když jsem překročila ten svůj Rubikon, a že mi s tím někdo pomůže. Protože počítat kalorie, zjišťovat, zda je to dost vhodné jídlo, různé preparáty na hubnutí…toho jsem už měla dost. Viki je velmi citlivá a empatická, celou dobu mého hubnutí mě podporovala a radovala se z těch kil stejně jako já. Ona byla, a je, ta odborná podpora v zádech, když  byl problém, tak byla na telefonu. Taky jsem poznala kolik dobrých přátel mám kolem sebe, co mě drží a fandí mi. V začátku mou největší oporou byla dcera, které jsem tu novinku sdělila hned na začátku. Manžel nic nevěděl, pro něj to mělo být po návratu z USA překvápko. Teda jestli vůbec něco shodím. Ale jak říká Viki, není problém shodit, ale následně si tu váhu udržet. A celé to bylo super. Chutě ani  hlad jsem neměla, jídla mi chutnají, jsou dobře vyvážená, sladké je sladké, slané je slané,  měla jsem hned od začátku, a mám, spoustu energie, dcera mi důvěrně říkala“ Králíček Duracell“, já věčně naspeedovaná a v akci. Už jsem nepotřebovala odpočívat a oddychovat, přestávala jsem se potit, bolesti kloubů mizely s ubývajícími kily. Dokonce jsem po 20 letech zase začala jezdit na kole (ale ty kopce furt docela bolí), a aby mi nevlály ty kožní povisy, tak i posilovat. A připadala jsem si na každé kontrole jak sněhulák, kterému v horku taje hmota sněhu, teda mně – sádla. Vše šlo bez problémů, dolů šly hlavně tuky, obvody těla na všech  místech se menšily. A já začala být jiná.

Abych to zkrátila, manžel se vrátil, já byla o 11 kg lehčí a bylo to skvělé. Měl ale jedinou obavu, jestli ty „ pytlíky“ nemám na doživotí. Pak se stal mým prvním fandou, podporoval mě a radil, a dnes, kdy už jsem ve stabilizačním programu,  mám dole 30 kg, je nadšený a pyšný jakou má ženu. Dokonce jsem s pytlíky absolvovala dovolenou v Bulharsku. „Pytlíky“se proletěly letadlem, což byl pro mě trochu stres, protože co kdyby se mi  někde ztratily a do Burgasu nedoletěly… A taky jsem měla dokonce povolený týden s extra porcí navíc, takže i ryby, kuřecí a zeleninu na grilu jsem mohla ochutnat. I jsem si dala své oblíbené krevety. Já byla v sedmém nebi. Jen můj muž si ze mě dělal legraci, že mu všechny peníze na dovolenou propiju, ve vodě a kafi. Nic jiného jsem nemohla. Ale mně to vůbec nevadilo. Jaký to byl nádherný pocit po 20 letech chodit po pláži jen v plavkách, nestydět se a nehledat pořád nějaké pareo, do kterého bych se zamotala, jen aby ty špeky nebyly vidět.

Teď už stabilizuji a v hlavě mi zase zvoní zvonečky: „Přemýšlej, co dáš do pusy, přece tohle všechno nezkazíš!“ A o tom to je! Mám za sebou svou rodinu, přátele, tak se mám o koho opřít, a prostě to dám. Můj muž je nadšený, že má mladou a krásnou  ženu. Dcera mi řekla , že mě obdivuje, že jsem to dokázala a je na mě pyšná  (a nejen ona mi to říká), cizí lidé nevěří, že jsem její maminka, když jdeme spolu. Známí, kteří mě dlouho neviděli, mě nepoznávají, ale hlavně : Mně je celkově strašně dobře, po psychické i fyzické stránce! Najdou se ale i nepřející a závistiví, kteří sami nic neudělají, ačkoli by to potřebovali jako sůl, a mně za zády vykládají, jak to stejně zase naberu. Ale ti se dají  naštěstí spočítat  jen na prstech jedné ruky. A hlavně: šeredně se pletou!

Proč jsem na Cambridge Weight Plan nepřišla dřív? Už nikdy nechci být TLUSTÁ!

 

7.8.2017